Nikdo nevyrůstá s myšlenkou, že je předurčen stát se taxikářem. Pokud jde o Toma, byla pro něj tato práce obzvláště krutým trestem, způsobem, jak truchlit nad náhlým selháním svých nejdražších ambicí. Nechtěl od života žádat o dobrou léčbu a nedokázal pochopit, o co žádá: dokončit doktorskou disertaci, získat místo učitele na katedře angličtiny na univerzitě a pak dalších čtyřicet nebo padesát let učit a psát. To je možná vše, po čem touží, plus oženit se s manželkou a mít s ní jedno nebo dvě děti. Nikdy neměl pocit, že by tyto věci byly luxusem, ale po třech letech tvrdé práce konečně pochopil, že není schopen napsat noviny. Jinými slovy, i kdyby byl schopen dokončit psaní, nemohl by sám sebe přesvědčit, že to, co napsal, má nějakou hodnotu. Opustil tedy Ann Arbor a vrátil se do New Yorku. Je mu už osmadvacet let, ale netuší, kam má jít a kde se mění jeho osud.