Nikdy jsem nebyl velkým čtenářem povídek, ale tuhle jsem si náhodně vybral ve výprodeji v knihovně a úplně jsem se zamiloval do psaní Williama Trevora. Je mistrem v tom, jak vás přimět k intenzivnímu zájmu o postavy ve velmi všedních situacích: někdo popíjí čaj, čeká na autobus, vzpomíná na malé ponížení před desítkami let (na které by emocionálně vyrovnanější člověk mohl zapomenout). Většina jeho příběhů postupuje spíše díky drobným postřehům než díky dramatické zápletce, která může být jako prostředek vyprávění trochu trefa do černého, ale zde funguje skvěle. Jeho postavy jsou často chybující, politováníhodné, lidé, kteří si v životě udělali zmatek předvídatelným způsobem (nebo kteří zažili velké neštěstí) a někdy si sami sebe uvědomí až na konci příběhu. Nic z toho však nikdy neoznámí přímo a jeho próza je jednoduchá a neokázalá, což pro mě ztěžuje emocionální dopad. Ještě jsem neskončila, ale už teď můžu říct, že až to udělám, budu smutná... Tato kniha je příjemnou přestávkou od celodenního 🥹 přemýšlení nad rukopisy literatury faktu